Říjen 2012

Transfúzia krvi u psov

2. října 2012 v 12:00 Články

Transfúzia krvi u psov

Autor: MVDr. Hanuš Velebný
Kategória: Hematológia
Transfuze v podmínkách veterinární medicíny

Transfuze krve je nejčastějším případem transplantace nějaké tkáně a to jak ve veterinární, tak i v humánní sféře medicíny. Fakt, že přenos krve není "operativní", dárce se předem nutně nemusí zabít na motorce a z těla na nás tato tekutina vykoukne podstatně častěji než například ledvina nebo játra, způsobuje náš odlišný pohled na transfuzi krve a transplantaci srdce, ale skutečnost, že vezmeme kus těla jednoho jedince a zavedeme jej do těla jedince jiného je oběma případům společná, včetně možných následků takového počínání.
Důvody užití transfuzní terapie

Důvodů, které nás k transfuzi vedou může být mnoho, kromě náhrady objemu krve při jejích velkých ztrátách (úrazy, operace, otrava rhodenticidy), můžeme chtít nahradit především některé její chybějící komponenty, například červené krvinky při jejich nízkém počtu (tzv. anémie - nedostatky ve výživě, otrava estrogeny, autoimunitní choroby), složky srážecí kaskády (chronické krvácení, otrava rhodenticidy, některá autoimunitní a dědičná onemocnění), krevní bílkovinu (ledviná a jaterní selhání) nebo dokonce protilátky.
Kromě plné krve můžeme také podat pouze některé její součásti, jako například samotnou plazmu (bez krvinek), separované červené krvinky nebo krevní destičky. Kvalitní separace těchto komponent však již vyžaduje odpovídající přístrojové vybavení a o jejich výrobě v ČR (myšleno pro klinické použití) jsem zatím neslyšel.
Transfuzní reakce

Základní vlastností každého živého organismu je schopnost bránit se vlivům okolního prostředí. Jen málo si uvědomujeme, jak dokonalým krytem je třeba kůže, nebo sliznice dutiny ústní a trávicího ústrojí. Každý kryt je však překonatelný a tak i uvnitř organismu existuje jakýsi systém kontroly toho co je tělu vlastní a co cizí. Známe jej pod pojmem imunita. I její činnost máme opět často před očima. Pokud si například aplikujeme část rostlinné tkáně hluboko do tkáně bříška prstu (zadřeme si třísku) nevroste tato do naší tkáně a nestaneme se z části smrkem. Pokud třísku včas neodstraníme, náš organismus rychle rozpozná, že dřevo do něj nepatří a začne se bránit - prst se vám zanítí. Pokud tříska nebude velká a vy pro svůj prst nehnete prstem, vaše tělo ji postupně rozloží a po několika perných dnech náhle zjistíte, že prst je zdravý, imunita se vypořádala s cizí tkání.
V případě krve je to podobné, jestliže aplikujeme do určitého organismu krev a porušíme při tom některou z níže popsaných podmínek, organismus rozpozná, že se jedná o cizí tkáň a pokusí se ji odstranit. Situace je navíc komplikována faktem, že nedílnou součástí každé krve je i mnoho složek imunity a tak chuť "bránit se" může mít kromě organismu příjemce i sama dárcova krev. Výsledkem je tzv. transfuzní reakce.
Transfuzní reakce se může projevit mnoha způsoby, předně může dojít k napadení červených krvinek protilátkami a k jejich destrukci a následné anemii (nízký počet č. krvinek), hemoglobinurii (vylučování krevního barviva močí) a žloutence (prehepatální icterus - množství rozpadných produktů červeného barviva /jsou paradoxně žluté/ přesáhne detoxikační možnosti jater a tak dojde, navzdory správné funkci jater, k vývinu žloutenky). Kromě výše zmíněných příznaků bývá takový stav spojen i s apatií (snížený zájem o okolí), nechutí k jídlu a horečkou. Dále může dojít k alergickým reakcím od málo významné kopřivky po anafylaktický šok, spojený se selháním krevního oběhu, otokem plic a nezřídka i smrtí. Z dalších posttransfuzních komplikací se můžeme setkat útlumem krvetvorby nebo imunity.
Psi a krevní skupiny

S psími krevními skupinami je to na první pohled komplikované. Jednotlivých faktorů (stejně jako u člověka faktor A nebo B) se popisuje plných osm (viz. tabulka) a z jejich procentického výskytu v psí populaci si navíc snadno odvodíte, že jeden jedinec může mít i několik faktorů najednou (stejně jako člověk může mít krevní skupinu AB), avšak z hlediska nebezpečí transfuzních reakcí je zajímavý pouze výskyt faktorů DEA 1,1, DEA 1,2 a DEA 7 a i ty při prvním podání krve zpravidla obtíže nezpůsobují. Má-li totiž dojít k reakci protilátek s danými faktory, musí si nejdříve organismus tyto protilátky vytvořit a aby je mohl vytvořit, musí se s těmito faktory napřed seznámit. Podobně jako se vaše tělo jedenkrát seznámilo s faktory původce příušnic, vytvořilo si protilátky a každého dalšího původce příušnic pak včas rozpozná a zlikviduje. Je to trochu zamotané a myslím, že z vás asi neudělám imunology amatéry, proto prosím věřte faktu, že první transfuze je pro vašeho psa prakticky bez rizika, druhá a každá další naopak může představovat riziko velmi vážné a rozhodně jejímu provedení musí předcházet alespoň křížová zkouška mezi krví dárce a příjemce.
Tab. 1, Krvné faktory u psov
Správny názovČasto používaný názov% výskytu u populácia
DEA 1,1A140%
DEA 1,2A220%
DEA 3A35%
DEA 4A498%
DEA 5A525%
DEA 6A698%
DEA 7Tr45%
DEA 8He4%

Určení krevní skupiny vašeho psa tedy zdánlivě nemá význam, máme-li však minimalizovat riziko při druhé a další transfuzi je vhodné podat krev zvířete shodné krevní skupiny, nebo krev univerzálně slučitelnou s krevní skupinou vašeho psa (DEA1,1, DEA 1,2 a DEA 7 negativní, něco jako lidská 0) a to bez určení krevních skupin obou aktérů není možné. Apropos, zda jsou na našem trhu dostupné sety pro určování krevních skupin psů mi není známo, ale myslím, že nejsou.


Podmínky které bychom měli splnit před podáním transfuze


Dárce by mělo být zvíře:
- zdravé
- vážící nad 25, lépe 30 kg
- správně očkované
- nikdy neobdrželo transfuzi krve nebo jejích komponent
- s negativním testem na lymeskou borreliózu
- nedarovalo krev po dobu 3, lépe 6 měsíců
- fena by měla být nuliparní (nikdy neměla štěňata)
Nesplňuje-li vaše zvíře některou z podmínek, nebo nevíte-li zda ji splňuje, nezapomeňte tuto skutečnost poznamenat do našeho dotazníku, případně zdůraznit lékaři ještě před odběrem.
Pokud příjemce již někdy v životě dostal transfuzi nebo tato skutečnost není známa, pokud dárce někdy obdržel transfuzi krve nebo krevních derivátů, nebo se jedná o fenu, která není nuliparní, je před podáním transfuze vždy nutno provést křížovou zkoušku (na podložním sklíčku smícháme po kapce krve dárce a příjemce a sledujeme, zda dojde k aglutinaci /vysrážení/ krve).
Máme-li možnost, je vhodné předem stanovit krevní skupiny obou aktérů


Na závěr teorie...
Doufám, že jsem vás v předchozích kapitolách příliš nevystrašil, protože skutečnost není ani zdaleka tak hrozná jak by mohlo vypadat. Kromě přesvědčivého faktu, že humánní medicína se s transfuzními problémy vyrovnala již před více než sto lety a tak není důvod nevěřit, že to také nezvládneme, vás snad uklidní i to, že výše zmíněná plná slučitelnost psích krví při prvním podání naprosto odpovídá mým zkušenostem. Nemohu sice prohlásit, že jsem již provedl stovky transfuzí, ale několik desítek to bylo určitě a žádné komplikace jsem nikdy nepozoroval. To samozřejmě nevylučuje možnost, že se někdy nějaké objevily, ale nikdy alespoň nebyly natolik významné, aby upoutaly pozornost některého z lékařů nebo majitelů. Nízkou rizikovost tohoto úkonu při prvním podání krve danému jedinci ještě podtrhuje přiznání, že nás mnohdy situace donutila porušit některé z výše uvedených pravidel, a mohu jen zopakovat, že na výskyt posttransfuzních reakcí to nemělo pražádný vliv.

ZDROJ: AAVet